My, co žijeme za kopečkama

Naši facebookoví přátelé vidí na profilu naše aktuální bydliště (Kodaň, Berlín, Amsterodam, Madrid, ...) a věří, že si žijeme jako prasata v žitě. Naši skuteční přátelé se snaží vejít na náš seznam návštěv při každém příletu domů, abysme spolu stihli aspoň jedno pivo mezi návštěvama buchet u babiček a knedlíkama u rodičů. A naši rodiče vidí ty vysoké daně v cizině, drahé podnájmy, rostoucí ceny letenek a dalekost svých dětí. Tohle je ve zkratce náš život ze tří pohledů. Život nás, co žijeme venku za kopečkama. 

 

Ve svém druhém domově překonáváme věci, kterým bychom v Česku čelit nemuseli.

A teď ten náš pohled. Pohled nás expatů, kteří si sice možná po návratu do Čech dáme o pár obědů (u mě chlebíčků) v restauraci víc než obvykle (protože český oběd je za cenu kávy a zákusku v Kodani), ale v duši nás svírá ten pocit, že si už “doma” připadáme jako na návštěvě. Samozřejmě na svoje blízké nezapomínáme, snažíme se svoje rodiny všemi prostředky podporovat, a když nás v cizině navštíví, chceme, aby se měli jako králové. Připouštíme, že v našem věku sice vyděláváme víc než naši rodiče, ale naše náklady v cizí zemi přece jen také stojí více. Po návštěvách svých rodin a přátel v našich zahraničních domovech tak přece jen jejich pobyt ve svých peněženkách pocítíme, ale navodí nám to klid, že jsme jim alespoň trošku naše několikaměsíční odloučení vykompenzovali. 

 

Opustili jsme svou zemi dobrovolně, někdy možná trochu pod nátlakem, ale finální rozhodnutí bylo naše. Následovali jsme svého partnera, našli jsme konečně práci v oboru, chtěli jsme se naučit cizí jazyk, každý z nás měl jiný důvod. A samozřejmě nás také nikdo nenutí v zahraničí zůstávat, je to čistě na nás. Jakým obtížnostem v zahraničí čelíme? Jaká příkoří se nám tu dějí? A byli jsme připraveni na vlnu kulturních šoků? 

 

Parlamentní volby v říjnu 2021, Kodaň.

Za tu dobu, co žiju mimo Česko jsem měla možnost jít několikrát k volbám. Bohužel nám jsou některé volby odepřeny, ale většinu jsem odvolila. Je to vždy velmi slavnostní událost a já se opravdu ráda setkávám s krajany na ambasádě. Někdy potkám již známé tváře, jindy se zapovídám s někým novým. Přece jen nás Čechů v Dánsku zase tolik nežije. Občas se z Česka ozývají hlasy, že by Češi v zahraničí neměli mít vůbec možnost volit. Argumentem bývá, že v zemi nežijeme, odešli jsme z ní, tak proč bychom měli ovlivňovat události v ní. Ale co my, co sníme o tom se jednou domů vrátit? Vždyť bychom si vyčítali, že jsme nic neudělali pro stav státu, do kterého se plánujeme vrátit. Vždy mě mile překvapí, že jsme při volbách ze zahraničí vcelku jednotní a demokracie je naším společným pilířem. Ačkoli se může zdát, že máme od české politiky odstup, opak je pravdou, protože mnohdy sledujeme českou politickou scénu zpovzdálí více, než Češi doma.

 

Nejzákladnějším prvkem naší osoby je samozřejmě naše jméno. Teprve před pár dny mě napadlo, jak dlouho jsem už neslyšela, že by mě někdo oslovil tak, jak se doopravdy jmenuju. Když opomenu skloňování, tak ani přesný zvuk mého jména v prvním pádě jsem už dlouho neslyšela. Asi je jen málo jmen, která v zahraničí nepřejímají svou mezinárodní variantu. Pro Španěly jsem Lucía a pro všechny ostatní Lucy. Když už se někdo hodně snaží, vyjde z toho Lusssie. Ale co třeba Lucka, Verča, Bára, Kája? Je to maličkost, ale také součást identity, které jsme se v zahraničí vzdali. 

 

Všimla jsem si, že čím více z východu pocházíme, tím méně si sebe v zahraničí tak nějak vážíme. Ačkoli vždy říkám, že pocházím ze srdce Evropy, pro většinu Evropanů jsme my Češi zkrátka z východu. Pokud Českou republiku tedy vůbec zvládnou umístit na mapu Evropy. Pamatuju si, když se mě v Madridu ptali, jestli v Česku máme teplou vodu a jestli máme taky moře. Myslím si, že v mé generaci není zakořeněná hrdost k češství (možná tak k moraváčství). Když se máme rozpovídat o slavných Češích, samozřejmě to zvládneme, a od Smetany přes Havla se z nás pýcha přímo dme, ale jakmile jde o nás samotné, nedokážeme se hrdým Němcům, Rakušanům či Švédům rovnat. Asi spíše mluvím za generaci Y, tedy za generaci mileniálů. V Česku bychom se proti jiným národům utkávat nemuseli, ale v zahraničí s nimi bojujete třeba o lepší práci, výhodnější sociální podmínky, lepší místo v pořadníku na byt nebo o více bodů v přihlášce na vysokou. Nejednou jsem sklouzla do stavu sklíčené Češky, kdy Dánka na stejné pozici dostala vyšší plat, a kdy mi na cizinecké policii odmítli vydat elektronickou identitu, protože jsem se narodila v zemi, která už neexistuje (Československo). Ale také jsem s vděčností přijala byt, když jsem díky své národnosti přeskočila v pořadníku 10 národností mimo EU nebo získala díky svým jazykům práci, která byla původně určena jen pro rodilého Nizozemce. 

 

Takhle jsem ještě loni absolvovala online kurzy dánštiny o pauze mezi 1. a 2. zaměstnáním.

Nad spoustou věcí spojených s žitím „venku“ bych nepřemýšlela, kdybych vedle sebe neměla člověka, který patnáct let strávil v jiných státech a posléze i na jiném kontinentu, a který mi každý den s pokorou připomíná, kdo jsem a odkud pocházím a jaký máme štěstí, že je jen naší svobodnou volbou to, kde žijeme a zda chceme boj, který je mnohdy proti větrným mlýnům, dál vést.